Krkonoše - srpen 2022

Letos jsme se rozhodli zůstat na léto v čechách. Všichni vyráží na dva roky rušené zahraniční dovolené, tak my posedíme tady. Nebudu lhát, moře nám chybělo všem. Ale u nás je to taky krásný.

Už v době zákazu za covida jsem si vyhlédla ubytování u těch, kteří nedělili společnost na ty s tečkou a bez tečky. Měli jsme zajednán apartmánek  s parádním výhledem v Horní Malé Úpě na úplné hranici s Polskem. Ty Sudety mám prostě ráda. 

Poučení pro příště, neplánujte dovolenou ihned poté, co se děti vrátí od babičky. Bohužel dětma prolétla nějaká sračkoblička a V. jela na dovolenou ještě ne úplně v pořádku. 

den 1. 

Jelikož V. ještě nebyla ok, pozměnila jsem plán a šli jsme jen po nejbližším okolí. Dítko odpočívalo na apartmánu a my se vydali na cestu jen ve třech. V informačním centru jsme si vyzvedli arch na obkreslování bodů z pohádkových tras, které jsou tady v okolí a vyrazili na cestu. Začli jsme po žluté značce. Cesta vedla příjemnou asfaltkou z kopce až do Eliščina údolí, kde jsme si nastoupali loukou až ke Kostelu, což je taková křižovatka, kde se spojují snad všechny stezky v okolí. Ještě jsme nestavěli a pokračovali po žluté dál až k rozcestníku Nad spáleným mlýnem. Cesta byla stále asfaltová, tentokrát už lesem. My ty asfaltky moc nemusíme, ale ty znaky do pohádkového archu jsme potřebovali nasbírat. 

Dál jsme šli po modré na Emminu cestu, došli jsme až na Cestník, kde jsme dali sváču a vrátili se směrem ke Kostelu. Zde jsme si dali  pozdní oběd za ceny horší jak na václaváku a pak se po modré kolem sjezdovek vrátili až do Horní Malé Úpy, kde už se nás nemohla dočkat V. 

P.S. Ta frustrace, když dítěti objednáte borůvkový knedlíky za 250Kč a ony jsou jiný a dítko se jich ani nedotkne. 

Cestník

Občerstvení u Kostela

Výhledy po modré na náš apartmán

den 2.

Tak V. je líp a jde s náma. V plánu jsou Portášky a zpět. Ale... bylo tak krásně, sluníčko, teploučko, krásná příroda. Výlet začal nevinně sbíráním pohádkových značek - takže jsme šli kolem říčky luční cestičkou po zelené naučné až ke kostelu, kde jsme pokračovali na kolečko pohádkové cesty. 

Ta byla sice zavřená, ale řekli jsme si, že určitě projdem. A taky že prošli. Zřejmě probíhalo kácení, ale dnes ne. Propsali jsme značky a vrátili se ke kostelu. Tentokrát jsme nejedli na hlavním drahém stánku, ale poodešli po modré do restaurace Sokolí boudy, kde jsme se posilnili polívkou na zahrádce. 

Pohádková stezka

A pokračovali jsme směr Spálený mlýn. To vedla asfaltka. Od spáleného mlýna jsme stoupali po červené Pěnkavčí stezce lesem. No dali jsme si, ale výhledy krásný. Naproti jsme viděli chalupy na louce a věděli jsme, že tam se jindy taky podíváme. Teď jsme ale došli až na Portášky, kde jsme snědli sváču a občerstvili se. Je tu krásná herní krajina s prolézačkama. R. nadšená to proběhla s tátou. V. už je na to velká a tak odpočívala na opalovacích paletách. Jo se mnou samozřejmě. 

výhled na Šímovy chalupy

Portášky

Pohoda

Jako bylo krásně a ta Sněžka byla taaak blízko. V. se moc nechtělo, ale co bych to byla za matku, kdybych se hned chtěla vrátit. Jemně jsem ji přesvědčila, že to s lanovkou bude jednodušší. Došli jsme tedy až na Růžohorky, kde proběhlo kafe a borůvkový koláč a lanovkou jsme se vydali na Sněžku.

Růžohorky

Vyjet na Sněžku později odpoledne má své kouzlo. Už tam není tolik lidí a rozhled byl nádherný. Bylo cca 17h, když jsme vyrazili na cestu zpět směr Horní Malá Úpa po hřeběni. To jsme šli sami a byla to nádhera. Takhle Sněžku vůbec neznám a jsem ráda, že jsem ji mohla takhle poznat. Děti byly unavené, ale je to přece z kopce... no ano, ale dlouhý to je. M. je lákal na občerstvení na Jelence, ale přišli jsme pozdě a bylo už zavřeno. A tak jsme pokračovali po žluté dolů na apartmán. Po cestě jsme ale potkali Hepnarovu boudu. Taková nenápadná chaloupka, kam M. kdysi jezdil s rodiči, když byl malý. Dnes má chalupu mladý pár a dole je občerstvení, takže jsme si mohli koupit výbornou polívku a pití. Hladoví jsme se nadlábli a unavení se vrátili na apartmán. 

Dneska to bylo náročný, ale nádherný.

Prázdná cesta ze Sněžky

I na nošení došlo

 

den 3.

Třetí den jsme pojmuli odpočinkově a vyrazili jsme do Jeleni Gory do termálů. Není to sice nejlepší nápad, koupat se v horkých bazénech v létě, ale co už. Areál není velký, venku je tobogán a trojitá skluzavka a bazény, propojené s vnitřkem. Tam je pak druhý tobogán, a vodní prvky. Každopádně i tak jsme tam dokázali strávit vlastně celý den.

Jediný problém tu bylo jídlo. Jeli jsme nalehko, že si svačinu koupíme, ale jediný stánek uvnitř prodával pouze polské zapiekanky a to ještě nějake polotovary, kukuřici a možná polívku. Venku byl stánek s gyrosem, který otvíral později, ale nic jiného než gyros tak opravdu nebylo. Takže dítko s podrážděným žaludkem radši hladovělo. 

Den jsme si ale užili, váleli se na lehátkách a hráli karetní hry. 

Po termálech jsme jeli hladoví do nedalekého Lidlu a byli nadšení z polských cen. Jo za pár kaček hodně muziky a konečně jsme poobědvali - lidlovské sushi. 

My s M. jsme si šli navečer ještě zaběhat, jako správní nadšenci a těšili se na zítřejší procházku.

Terme Jelení Gora

den 4.

Dneska jsme vyrazili posbírat poslední razítka pohádkové cesty. V plánu byla hřebenovka kolem hranic. Začli jsme na pomezkách od parkoviště, kde jsme našli červenou cestu Bří Čapků. Užívali jsme si cestičku osamotě na loukách i v lese, sbírali borůvky a došli opět k Cestníku, kde jsme byli už první den bez V., aby i ona si mohla obkreslit chybějící obrázek. Tam jsme to stočili směr Lysečinská bouda, kde jsme se naobědvali. Ani jsme nečekali, že tu něco bude, takže jsme si řízek a zmrzlinu fakt vychutnali. 

Posilněni jídlem jsme vyrazili po zelené na stezku Ing.Jiřího Nováka. Dneska už vím, že je to součást Stezky českem, kterou jsem nedávno objevila, takže už máme kus projitý, ani nevíme. Klid. Samota. Borůvky. Hraniční kameny. Tak se dá popsat cesta a tak to máme rádi. Po cestě jsme stihli i pauzu na sváčá a pár her karet. Ale pak už jsme spěchali do infocentra, abychom si vyzvedli odměnu za nasbírané obrázky. 

Zbytek dne jsme strávili na terásce čtením a kávou. Barborka má fakt úchvatné výhledy.

PS. Jo a nejlepší zmrzku mají na Hradečance, točenou.

den 5.

Ve čtvrtek jsme si dali volno. Prostě jsme se váleli kolem apartmánu a užívali si každý svou zábavu jako čtení nebo hraní počítačových her. Dovolená je přece o pohodě.

den 6.

Na poslední den jsme si naplánovali, že chceme vidět Šímovy chalupy. A aby to bylo zábavnější, chtěli jsme to vzít na koloběžkách. Dvou. A taky děcka trošku protestovala. Vyrazili jsme klasicky ke kostelu, tentokrat opět po pěšině pohádkové stezky, kde zárověň vede cyklostezka. Neuhýbali jsme ale do Eliščina údolí, nýbrž jsme jeli dál podél řeky až k hlavní silnici. Po té jsme museli chvilku jet, než jsme narazili na vyhlídlou pěšinu v lese (blízko parkoviště Tonovka), která vedla k Šímovým chalupám. 

Lesem už jsme do kopce koloběžky samo vedli, ale ušetřili jsme nožky o pár kilometrů, které jsme popojeli od apartmánu až k lesu. Nejprv jsme v lese narazili na Tonovy domky. Je to domeček zastrčený v lese s šindelovou střechou. Po obhlídce jsme se vydali dál, narazili jsme na seník u rozcestí, kam jsme se od Šímových chalup měli vrátit, tak jsme tu zamkli (na co, haha) kolobky. Odtud jsme pokračovali pěšky až na louku, kde byly chalupy. Je jich tu několik v prudkém jižním svahu Jelení hory. Chtěli jsme se přiblížit, ale zrovna tam byl pán majitel, tak jsme se zas otočili, kousek dál na louce posvačili a kochali se výhledem. 

Tonovy domky

Šímovy chalupy

Pak jsme se vrátili pro kolobky a pokračovali směr Doubravův vodopád. Ten jsme prozkoumali a kolem Žacléřských chalup se vrátili po žluté značce (pod Jelenkou) opět zpátky do Horní malé úpy, stejnou cestou, kterou jsme šli pár dní zpět ze Sněžky.

Doubravův vodopád

Po návratu jsme ještě vyrazily s R. pro borůvky v okolí a udělali si vafle s borůvkama a šlehačkou, které jsme snědli na terase.

den 7.

Poslední den se holkám nikam nechtělo a tak jsme je nechali a vyrazili jen s M. na borůvky směr les centrálního parkoviště, kudy jsme šli čtvrtý den. Užili jsme si pomalé dopoledne a nasbírali velkou dózu borůvek. 

Kolem oběda jsme vyzvedli holky a vydali se na oběd do pivovaru Trautenberk. Dali jsme si vegetariánská jídla, ale to nešlo nevyzkoušet - kroupy, čočka a kozí sýr nebo tofu salát. Holky zůstaly víc při zemi. Pochutnali jsme si moc a přečkali zde i déšť, který se kolem prohnal. Nakonec dne už jsme jen odpočívali a ráno vyrazili domů. 

Kroupy, čočka a kozí sýr

Úlovek borůvek